Přeskočit na obsah

Menu ČRK

Anketa

Nový web se mi líbí:

Stát, dotace a radioamatéři

Státní dotace: téma pro většinu radioamatérů nepříliš zajímavé, protože prakticky nikdy - ať za režimu minulého, kdy do sportovních a zájmových aktivit plynuly desítky miliard ročně, ať v podmínkách současných, kdy plynou "jen" miliardy - se nezdařilo nasměrovat peněžní toky tak, aby z nich měli něco podstatnějšího vyznavači dominujících radioamatérských disciplin, provozu na krátkých a velmi krátkých vlnách. Právě proto jde ale také o téma často a hojně diskutované.

Bylo by svatou pravdou, že za situace, kdy není dost financí na oblasti tak zásadní, jako je zdravotnictví, jsou příspěvky na zájmové aktivity nemorální, jak příležitostně slýcháme. Tedy: byla by to pravda, kdyby to byla pravda celá. Jenže nejdůležitější formou péče o zdraví je prevence: je levnější i morálnější chorobám předcházet, než je léčit. Je levnější i morálnější nabídnout mladým lidem alternativu ke drogám, alkoholu a cigaretám, než je léčit ze závislostí nebo zavírat do kriminálu. Je levnější i morálnější nabídnout dospělé populaci alternativu k turistice mezi ledničkou a televisorem, než ji léčit z civilisačních chorob. Je morálnější poskytnout dětem čisté životní prostředí a zdraví prospěšné aktivity, než stavět onkologie.

Abychom měli jasnou představu, o čem mluvíme: formou zdravotního pojištění přitéká do zdravotnictví ročně hodně přes sto miliard, zatímco státní příspěvky na sport a další zájmové činnosti, jež rozděluje ministerstvo školství, se pohybují kolem tří miliard. Již jen to ukazuje, že stále léčíme více následky, než příčiny.

Peněz na cokoli není dost nikdy. Proto nejde až tak o to, jaké absolutní částky vydáme, ale hlavně jak efektivně je vydáme, tedy prakticky jak nastavíme rozdělovací kriteria. Minulý režim zneužíval sport především k mezinárodní propagandě. Převážná část dotací šla tzv. olympijským sportům: rozhodující bylo, aby v cizině co nejvíce "amatérsky" sportujících borců vykrmených anabolickými steroidy ověnčilo skomírající společenský systém nezaslouženými vavříny.

Po roce 1989 byla upřímná snaha takový systém financování odbourat. Nejen proto, že na Potěmkinovy vesnice už nebyly peníze, ale hlavně proto, aby se podpory dostávalo tomu, co je na sportu opravdu cenné, totiž aktivitám samotných občanů, a to i tím, že mezi jednotlivými sporty a zájmovými činnostmi zmizí preference. Vždyť je nepodstatné, pobíhá-li mladý kluk s míčem po hřišti nebo s radiostanicí po kopcích, hlavně, že nikde nefetuje.

V počátcích devadesátých let byla sportovní a zájmová sdružení podělována prostým klíčem - podle počtu členů, což bylo korigováno hlediskem rozdílné finanční náročnosti jednotlivých činností: náklady na jednoho sportovce jsou z principu nesrovnatelné třeba u sportovního létání a u pěší turistiky. Stát příliš nemluvil ani do účelu vynaložení prostředků s pochopením faktu, že každá činnost je jiná, a její nositelé sami nejlépe vědí, kde peníze potřebují.

Tak, jako jsme po si roce 1989 neschopností a chytráctvím sami promarnili spoustu jiných šancí, tak byl pokažen i tento objektivní model financování. Různí šikulové začali vymýšlet "nové sporty", asi tak na principu "plavání ve fialových plavkách je zásadně jiné, než v černých, pročež musí být financován samostatný svaz fialového plavání". Zdiskreditovaní vyházení aparátčíci bývalých masových organisací zase začali "sekat jak Baťa cvičky" nové a nové organisace dětí a mládeže. Stát tomu učinil přítrž alespoň pravidlem, že ze státních příspěvků nesmí být hrazeny mzdové náklady, takže naděje na bezpracná koryta a bujení nových "aparátů" vzaly za své. Houština natažených rukou se tím ovšem neumenšila. Ministerská kriteria se postupně více a více přizpůsobují hlavně potřebám velkých sportovních organisací, nejen proto, že hlas z více hrdel je více slyšet, ale také proto, že politici rychle objevili, jak lacino lze posbírat politické body, potřásají-li před TV kamerami rukama sportovcům úspěšným v divácky oblíbených sportech, a ještě více proto, že i komerce správně očekává v "televisních" sportech nejvíce zisků.

Objevují se už i vážně míněné návrhy, aby kriteriem rozdělování příspěvků byl i "ohlas novinářů". Tedy další subjektivní prvek, další zvýhodnění "dívání se na sport" místo aktivního sportování, další rozšíření prostoru pro klientelismus, kamarádíčkování a kšeftíky. Kalokagathie, harmonický tělesný a duševní rozvoj člověka, tedy s k u t e č n á myšlenka olympismu, se už dávno krčí v koutku. Systém financování opsal na ploše dvanácti let velký oblouk a vrací se před rok 1989, s tím jen drobným rozdílem, že nenapomáhá propagaci pobloudilé ideologie, nýbrž velkouzenářů. Tedy přesně do stavu, kdy je nezbytné ho zlikvidovat a začít stavět úplně znovu.

Každé konání má svá specifika. Fotbalisté potřebují hřiště, míče, dresy, cestovné na zápasy: příspěvky určené na tyto účely spolehlivě usnadní život většině aktivních fotbalistů. Většině vysílajících radioamatérů by zase nejlépe posloužil příspěvek na QSL službu. Jenže ministerská kriteria znají jen sporty, v nichž existuje postupový soutěžní systém, přebory a mistrovství, a to (pro jistotu) jen taková, jejichž výsledky jsou známy do dvou týdnů po skončení. Do takových kriterií se nejen nevejde QSL služba ("co to, proboha, je?"), ale ani skutečná domácí a mezinárodní radioamatérská mistrovství. Vynikající representací našich radioamatérů a tím i České republiky jsou některé expedice, a příspěvkem na ně by stát budování mezinárodního renomé ČR v našem oboru podpořil nejlépe. Jenže "nějaké expedice" se do škatulek cíleně šitých na míru konsumentského pseuodosportování nevejdou. Prostor pro "jinakost" nebyl před rokem 1989, a vzdor hezkým slovům o pluralitní společnosti není ani po něm.

"Státní sportovní reprezentace, která by měla být jedním z vrcholů snažení každé sportovní organizace, byla po řadu let pro ČRK problematickou, téměř nedostižnou záležitostí. Přes nesporné špičkové světové sportovní výkony českých radioamatérů nebyly a ani dosud nejsou parametry hodnocení radioamatérských soutěží, díky své specifice, brány v úvahu pro zařazení mezi státní sportovní reprezentaci. Jediná sportovní telegrafie je zatím uznávána do této kategorie i když se jí věnuje jen malá část radioamatérů. Svými výsledky však zasahuje do světové špičky a tak alespoň tato odborná činnost má nárok na státní podporu pro reprezentaci. O zařazení dalších našich sportovních aktivit se světovými výsledky mezi státní sportovní reprezentaci budeme i nadále usilovat. V oblasti státní reprezentace je našim cílem dosáhnout uznání a tím i zařazení radioamatérských provozních závodů do hodnocení z hlediska státní sportovní reprezentace. Je hrubě diskriminující a demotivující stav, kdy při účastech několika tisíců soutěžících naši závodníci dosahují světových vítězství, umístění v TOP TEN WORLD či EU, kdy investují mnohdy statisíce k vybavení svých soutěžních stanovišť.., věnují stovky hodin své odborné i fyzické přípravě, aby pak po 48 hodinovém celosvětovém klání zcela vyčerpáni se svého ocenění dočkali pouze z ciziny!"

Takové a podobné argumenty vznáší Český radioklub ústy svého tajemníka, Jindry, OK1AGA, na rozhodujících místech marně již řadu roků. Podporu se zdařilo získat jen pro technické soutěže mládeže (a ta již ustala) a pro sportovní telegrafii, tedy činnosti, u nichž je existence soutěžního systému nepopiratelná.

V usilování o společenskou podporu jsou radioamatéři úspěšní jen částečně. Mají se jí proto vzdát zcela, jak někteří radí? Snad ano, kdyby se ovšem prostředky, jež by nezískali amatéři, opravdu ocitly tam, kde je jich zapotřebí, třeba právě na dětské onkologii. Jenže ony by tam ve skutečnosti nedoputovaly, protože by se o ně s chutí podělily organisace řízené velkouzenáři. Než to, je lépe, má-li z nich něco alespoň pár radioamatérů, třeba přátelé sportovní telegrafie, i když je jich málo, a i když bychom - pokud by stát pochopil, že občané skutečně sami nejlépe vědí, kde potřebují pomoci - s těmi penězi dokázali naložit opravdu efektivněji. Český radioklub se snaží získat podporu pro všechny radioamatérské aktivity, výsledků však - ne vlastní vinou - dosahuje jen u některých. Má se proto - v zájmu velmi svérázně chápané spravedlnosti ("když mi pošla koza, tak ať sousedovi chcípne taky") - vzdát i toho mála? Většina radioamatérů, kteří disponují tzv. selským rozumem, by ho za to asi nepochválila…

Proč však toto vše píšeme: abychom upozornili, že s ustavením krajského zřízení v České republice dojde k novému rozdávání karet. Významná část stávajících státních příspěvků bude rozdělována nikoli centrálně, ministerstvem školství, nýbrž v krajích. Právě nyní vznikají všechny ty orgány a instituce krajů, které o nich budou rozhodovat. Právě nyní obcházejí kanceláře nově se objevujících vůdčích osobností krajů všichni, kdo chtějí upozornit na potřeby svých okresů, obcí i zájmových uskupení - radioamatéři by mezi nimi neměli chybět.

Právě proto připravuje Český radioklub v letošním roce ustavení krajských manažerů, kteří by měli regionální zájmy radioamatérů prosazovat. Právě nyní je čas rozhlížet se po kvalitních, schopných a důvěryhodných osobách. Vy všichni, kdo se také zlobíte, že stát podporuje kde co, jen na vysílající radioamatéry se stále nedostává, zbystřete: právě teď máte možnost se zasadit o nápravu. Právě nyní a právě v krajích je čas a místo bojovat o změnu systému financování, který (pro nás) nefunguje.


Tento text vyšel v časopisu Radioamatér v roce 2001. Ani po letech k němu není příliš co doplnit.

© OK1XU, 2001