Přeskočit na obsah

Co je HAM Radio?

Objevitelé a zakladatelé radia a radioamatérství
Samuel Finley Breese Morse
MORSE
James Clerk Maxwell
MAXWELL
Heinrich Hertz
HERTZ
Guglielmo Marconi
MARCONI
Hiram Percy Maxim, W1AW
W1AW
Pravoslav Motycka, OK1AB
OK1AB

Řekněme rovnou, že se šunkou nemá HAM Radio společného nic. Není to k jídlu, přesto jde o velmi poutavou náplň volného času, ze které se lidé radují pomalu už sto let. Jde o radioamatérské vysílání.

Jako se dnes potřeba pohotového přístupu k informacím na akademické půdě přetavila v předmět zájmu desítek milionů nadšenců po celém světě a narodil se Internet, tak řadu našich prapradědečků posedla myšlenka radio nejen poslouchat, ale také vysílat. Vzniklo úplně nové hobby, amatérské vysílání, zvané též HAM Radio, a těm, kdo mu propadli, se začalo říkat radioamatéři.

Jak to všechno začalo ...

V roce 1995 uplynulo sto let od doby, kdy italský experimentátor Guglielmo Marconi nalezl praktické užití pro předchozí teoretické práce Maxwella a Hertze o elektromagnetickém vlnění, a svět poznal fenomén, jemuž stručně říkáváme radio. Aniž na to obvykle myslíme, radio je dnes intimně spjato se vším naším životem, příjmem rozhlasu a televise počínaje a kapesním radiotelefonem konče.

 

Marconi

 

V oněch pionýrských dobách bylo vše jednoduché. Používalo se tzv. jiskrové telegrafie.

Schema

Zdrojem oscilací vysílače byl trvale udržovaný elektrický výboj v jiskřišti,

Jiskřiště

jehož základem byl induktor, který dodnes připravuje spoustu legrace v hodinách fysiky na základních školách.

Induktor

Na přijímací straně posloužila k příjmu signálu skleněná trubice vyplněná železnými pilinami (tzv. koherer). Koherer přes relé

Relé

řídil standardní Morseův telegrafní přístroj.

Morseův telegrafní přístroj

Potřebné věci se našly v každém lépe vybaveném středoškolském kabinetu, ale třeba také na smetišti. Jednu z prvních amatérských radiostanic na světě, o nichž existují záznamy, sestrojil v USA někdy kolem roku 1910 Hiram Percy Maxim, W1AW. Použil dílů z rozbitého Fordu T, které pořídil za asi 50 dolarů ...

Dobové obrázky převzaty z knihy Elektrotechnik fuer Jungen, půvabného německého překladu "Harper's Elektricity Book for Boys" z roku 1907 ...

 


 

Velký boom zažilo amatérské vysílání po první světové válce, kdy se i v Evropě začal šířit rozhlas. Radioamatéři významně přispěli poznání praktického užití celého spektra radiových vln. Profesionálové vysílali na dlouhých a středních vlnách, krátké vlny byly považovány za bezcenné a o velmi krátkých se nevědělo vůbec nic. Když Marconi poprvé propojil radiem Evropu a Ameriku, potřeboval na dlouhých vlnách mnoho kilowattů výkonu a kilometrové antény. V roce 1923 radioamatéři zjistili, že na krátkých vlnách jim k témuž stačí energie jedné žárovky a pár desítek metrů drátu jako anténa.

Transatlantické pokusy byly lákadlem také pro prvního známého radioamatéra u nás - Pravoslava Motyčku, OK1AB. Motyčka pracoval v pražské Lucerně, jejíž majitel, expresidentův dědeček Václav Havel, byl příznivcem moderní techniky a činitelem tehdejšího Československého radioklubu (zaměřeného hlavně na rozvoj rozhlasového vysílání). Pro Motyčkovy experimenty měl pochopení a tak se projekční kabina Lucerny stala dějištěm prvních radioamatérských pokusů u nás. Koncem roku 1924 navázal Motyčka první spojení v Československu. Měl řadu přátel a následovníků, koncem třicátých let u nás bylo několik set radioamatérů.

Palác LUCERNA

Dobová fotografie LUCERNY
s prakticky neviditelnou Motyčkovou anténou

Časem se radioamatérství ukázalo být nejen zábavou. Pochopil to celý svět, když byl v roce 1928 ruský radioamatér prvním, kdo zachytil volání vzducholodi ITALIA ztroskotavší na cestě od severního pólu (na palubě byl i známý český vědec Dr. Běhounek). Připravenost amatérů nabídnout rychlé spojení mnohokrát pomohla při živelních pohromách a jiných neštěstích. Ze sedmdesátých let si ještě leckdo pamatuje pohotovost slovenského radioamatéra Joko Straky při zachycení námořního nouzového signálu. V tropických oblastech bývají amatéři poslední záchranou, když vše selže při uragánech a záplavách, ve vyspělých zemích jsou zase často se svou stanicí první u dopravních nehod.

Za tajemstvím éteru

Těm, jež zajímá přečíst si více o minulosti HAM Radia u nás, vřele doporučujeme knihu Dr. ing. Josefa Daneše, OK1YG, Za tajemstvím éteru, kterou vydalo nakladatelství NADAS v roce 1985. I když dobová censura donutila autora vypustit takové hanbaté pojmy, jako je "Masarykova letecká liga", a potlačit přínos rodiny Havlových, jde i dnes o velmi půvabné a živě napsané čtení. Bohužel, knihu najdete už jen v knihovnách a mezi známými radioamatéry.

HAM Radio dnes

Radio dávno přestalo být v oboru zálib a koníčků výhradní doménou radioamatérů. Pracují s ním modeláři, experimentátoři s dálkovým příjmem rozhlasu a televise, uživatelé tzv. občanského pásma (CB) a mnozí jiní. Amatérské vysílání přesto žije, rozrůstá se a má přes milion příznivců po celém světě. Jedním z hlavních důvodů jeho obliby je, že trvale drží krok se vším novým, co se vyskytne v technice radiového spojení.

Od počátku je základem radioamatérství vysílání na krátkých vlnách. Umožňuje spojení po celém světě včetně velmi exotických zemí, o jejichž osobní návštěvě se nám obvykle může jen zdát. V řadě míst na světě amatéři vysílají jen zřídka nebo vůbec, ať už pro geografické nebo politické důvody (dlouhá léta totality byla jednou z nejobtížněji dostupných zemí Albánie). Právě spojení s co nejvíce takovými raritními místy je hlavní metou přátel záliby, jíž se říká DX provoz.

Radioamatéři si o navázaném spojení vyměňují potvrzení formátu pohlednice, tzv. QSL lístky. Mít ve své kolekci lístky ze všech zemí světa je snem každého amatéra, jenže jde o sen prakticky nesplnitelný, protože se za jeden lidský život nestane, aby ve všech zemích vysílal nějaký amatér. Nejde-li dosáhnout všeho, je snahou dosáhnout alespoň co nejvíce mezi ostatními konkurenty. Už to dokáže čas, který má člověk na své koníčky, vyplnit na celý život.

Radioamatérské kluby vydávají zájemcům sportovní trofeje, radioamatérské diplomy. Diplomů jsou vydávány tisíce, každý má specifické podmínky. Někdy je to navázání spojení s co největším počtem zemí ve světě, někdy spojení s amatérskými radiostanicemi určitého státu nebo regionu, jindy je třeba v daném časovém úseku splnit nějaká další kriteria. Jedním z mnoha možných zaměření radioamatérů je sběratelství těchto diplomů. Opět: není v lidských silách získat je všechny, a tak je stále o co usilovat.

Ze zkušenosti s televisí a FM rozhlasem na velmi krátkých vlnách (kmitočty nad 30 MHz) víme, že kvalitní příjem je možný jen z blízkých vysílačů vzdálených ne více než desítky kilometrů. Ctižádostí radioamatérů při práci na vysokých kmitočtech je zdolat tyto limity a překonat i zde co největší vzdálenosti. Využívají přitom jak důmyslně vypiplané techniky, tak i dobrých znalostí faktorů, které kladně ovlivňují šíření velmi krátkých vln. Mezi takové faktory patří třeba ostrá rozhraní teplých a studených mas vzduchu, tzv. sporadická vrstva E, polární záře, ale třeba i silná ionisace vzduchu, která nakrátko vzniká na dráze meteoru pronikajícího zemskou atmosférou. Na tyto jevy se profesionálové spolehnout nemohou, ale amatéři tak umí navazovat spojení na stovky i tisíce kilometrů.

Když nepomůže příroda, pomůže technika. Na řadě kopců a vysokých budov pracují pozemní radioamatérské převaděče. Převaděč je paralelně pracujícím přijímačem a vysílačem; signál, který na jednom kmitočtu přijme, na jiném ihned vysílá. Protože je umístěn výše nad terénem, pokrývá signálem větší území a uživatelé se mohou jeho prostřednictvím s malým výkonem dovolat na velké vzdálenosti (stejně pracují i radiotelefonní systémy). Většina amatérů má kapesní radiostanice, s nimiž si krátí dlouhou chvíli při jízdě autem nebo při pěších výletech. Jde opravdu jen o kratochvíli nebo organisační pomůcku, protože ze sportovního hlediska jsou spojení přes pozemní převaděče bezcenná. Chtějí-li si příznivci práce na vysokých kmitočtech udělat radost, vypustí převaděč na balonu do vysokých vrstev atmosféry, a díky ještě větší výšce nad terénem se tak dosah výrazně zvýší.

Tím kouzla nekončí. Od počátku šedesátých let krouží nad zeměkoulí radioamatérské družice, jichž bylo do současnosti vypuštěno několik desítek. Družice jsou samozřejmě nad Zemí ještě výše než balony, takže pokrývají signálem ještě větší plochu na zemském povrchu - obvykle kruh o průměru asi 4000 km. Stejného principu využívají i TV satelity, třeba ASTRA. Narozdíl od geostacionárních televisních satelitů amatérské družice kolem Země obíhají, nejčastěji na tzv. nízké oběžné dráze. Díky tomu sice nejsou nad obzorem dlouho, pokryjí ale postupně signálem všechny obydlené oblasti, takže tutéž družici mohou využít radioamatéři v celém světě. Na amatérských družicích prakticky demonstrují základy kosmické komunikace i technické university.

Zajímavostí je, že v posádkách amerických raketoplánů i mezinárodních vesmírných komplexů bývají radioamatéři. Našinci v raketoplánech vysílají jak mluveným slovem, tak packet radiem. Jiným způsobem radioamatérské exploatace kosmu je navazování spojení pomocí odrazu radiových vln od povrchu Měsíce. To vůbec není snadné: Měsíc je velmi vzdálený a signál musí tuto dlouhou trasu urazit dvakrát, přičemž značně ztratí na intensitě také absorbcí v povrchu Měsíce. Spojení proto vyžaduje tu nejlepší a nejvýkonnější techniku s velmi zasvěcenou obsluhou, takže jde o vyslovený "majstrštyk".

Ačkoli je to na první pohled těžko představitelné, pořádají se v amatérském vysílání i závody. Cílem například bývá navázat v daném čase spojení s co nejvíce jinými amatérskými stanicemi v co největším počtu zemí. V jiných závodech se zase boduje každým kilometrem vzdálenosti, kterou překoná signál radiostanice soutěžícího. Prakticky každý weekend probíhá nějaký závod. U některých závodů je výhodné vypravit se s radiostanicí na vyvýšené místo, nejlépe do hor. Práce v improvisovaných podmínkách se lépe daří ve skupině jiných podobných nadšenců a leckdy přijde vhod i pomoc dalších spřízněných duší, takže takový závod přinese nejen radioamatérské zážitky, ale také spoustu legrace s kamarády a jinými blízkými osobami v útulné chatě v hezké horské přírodě.

Vůbec prvním nástrojem, který byl v radiu - tedy i v tom amatérském - používán k dorozumění, byly telegrafní signály, Morseova abeceda. Amatéři ji používají dodnes, protože i po stu roků má mnoho výhod. Hlavním přínosem je její velká průraznost, diky níž lze i nevelkým výkonem překonat neuvěřitelné vzdálenosti. Nezanedbatelné je i to, že odbourává jazykové bariéry, protože se v ní komunikuje pomocí soustavy mezinárodně uznaných zkratek; například právě zkratka HAM označuje radioamatéra. Stejně dávno se používá i mluveného slova, kde mezinárodním jazykem je angličtina. K přenosu řeči se používá SSB, moderního typu amplitudové modulace, na vysokých kmitočtech navíc i úzkopásmové FM modulace.

Už Morseova abeceda je vlastné způsobem zakódování lidské řeči. Dnes se - i u radioamatérů - používají mnohem vyspělejší systémy. Už dávno pracují radioamatéři s radiodálnopisem (RTTY) a systémy navazujícími (AMTOR, PACTOR, CLOVER a dalšími, což jsou většinou amatérské modifikace systémů profesionálních). Nejnovější je packet radio, svého druhu radioamatérský Internet. Jde o přenos digitálních informací v modifikaci protokolu X.25. Síť packet radia pokrývá celý vyspělý svět, její součástí jsou i BBS (databanky pro ukládání a výměnu informací) a elektronická pošta. Poslat e-mail kamarádovi do Austrálie nemusíte jen po Internetu, ale také amatérským packet radiem, a nemáte-li nic lepšího na práci, můžete trávit hodiny zkoumáním nových zpráv i zajímavých programů v desítkách BBS po celé Evropě.

Amatéři mohou vysílat i obrazové signály. Dlouhou tradici má tzv. pomalá televise (SSTV), jaká byla použita i u přenosu obrazu z prvních přistání amerických astronautů na Měsíci, dnes se experimentuje s různými digitálními přenosy a na UHF kmitočtech je možné použít i klasickou televisní normu.

Když radioamatéra unaví sedět u vysílače, může se věnovat činnostem sportovního charakteru. Velmi známý je radiový orientační běh (tzv. hon na lišku, anglickou zkratkou ARDF), jehož smyslem je v nejkratším čase najít pomocí zaměřovacího přijímače v terénu ukryté a zamaskované vysílače. Jde o ryze sportovní záležitost, v níž se pořádají i mistrovství světa. Sálovým sportem je sportovní telegrafie, v níž soutěžící mají za úkol přijímat a vysílat simulované radiogramy nejen co nejrychleji, ale také co nejsprávněji. I v tomto sportu se pořádají mistrovství světa. Tyto sporty jsou atraktivní a pěstují je i lidé, kteří se jinak o radioamatérství příliš nezajímají.

Rozdíl mezi CB radiem, PMR a HAM Radiem

V povědomí veřejnosti amatérské vysílání a vysílání v občanských CB pásmech či PMR obvykle splývají. Rozdíly tu ovšem jsou, a to velmi markantní. I když společným nástrojem jsou radiové vlny, základní rozdíl tkví v samém poslání a náplni obou hobby.

Občanská CB pásma i PMR jsou - jak už název napovídá - určena pro nejširší použití v občanském životě, tj. k popovídání na jakékoli téma a k jakémukoli účelu. Zaslechneme zde jak velmi soukromé rozhovory, tak koordinaci taxislužeb a jiných živnostníků, nejčastěji ovšem běžná popovídání, jejichž hlavním účelem je zkrácení dlouhé chvíle. Nemáme-li pro CB konkrétní užití, dost rychle omrzí: stále ti samí lidé, ty samé řeči ... Za universálnost CB se něčím platí: úzkým okruhem použitelných kmitočtů i malým dovoleným výkonem a tím i malým dosahem, který běžně nepřesahuje pár desítek kilometrů. Přesto CB láká snadnou dostupností: stanici i anténu lze pořídit za pár tisícovek a k provozu nejsou zapotřebí žádná povolení ani kvalifikační zkoušky.

Radioamatéři mají sice všechno mnohem těžší, o to sladší je však odměna. Aby mohli začít vysílat, musí požádat Český telekomunikační úřad o vystavení povolení (tzv. koncese), a to je podmíněno složením zkoušky před státní zkušební komisí. Obsah vysílání je mezinárodním předpisem omezen na záležitosti týkající se radioamatérství a na sdělení, která by pro malou důležitost nebyla zasílána poštou. Pošty se totiž už od počátku obávaly, aby je amatéři nepřipravili o výdělky (dobře věděly proč). Komerční vysílání je striktně zakázáno.

Tato omezení jsou bohatě kompensována řadou positiv. Místo jednotek wattů mají radioamatéři povoleny výkony stovek wattů, a to už opravdu dovoluje oslovit celý svět. Místo pár pásem v oboru VKV kmitočtů disponují amatéři souvislou řadou kmitočtových úseků přes celé krátké vlny až po nejvyšší UHF kmitočty, které soudobá technika ještě ani neumožňuje standardně využít. Jen v oboru krátkých vln je k disposici 9 pásem, což dovoluje využít všech možností fysikálních podmínek šíření radiových vln. Dále je k disposici celá řada způsobů přenosu signálů. O tom všem si uživatelé CB mohou nechat jen zdát.

Hlavním půvabem amatérského radia je ale fakt, ze nejde o bezcílné povídání pro povídání, ale že má náplň a široké spektrum cílů: stále nové země, nové diplomy, zlepšování umístění v závodech, experimenty se spoustou technických novinek. Jde o hobby tak širokého záběru, že není možné je za jeden lidský život v úplnosti zvládnout.

HAM Radio mne zajímá - jak na to?

Dobrá zpráva: radioamatérské povolení lze u nas získat bez věkového omezení (i když, zcela upřímně řečeno, i začátečnické zkoušky předpokládají věk alespoň 10 - 12 roků). První krůčky můžeme udělat i bez zkoušek a úředního povolení z některého radioklubu. Než však začneme sami vysílat, je dobré se s radioamatérským provozem seznámit, abychom se ujistili, že to je opravdu to, co nás zajímá.

Pro poslech na krátkých vlnách potřebujeme přijímač pro některé z pásem 3,5 - 3,8 MHz (tam lze poslouchat hlavně od večera do časného rána), 7,0 - 7,1 MHz (kde jsou radioamatéři slyšet celý den) a 14,0 - 14,35 MHz (příjem přichází v úvahu obvykle jen přes den). Přijímač musí mít tzv. záznějový oscilátor (BFO) - jen tak uslyšíme signály telegrafie a SSB. Poslech krátkých vln umí každý lepší přijímač, BFO však mají jen ty nejdražší z nabídky spotřební elektroniky, takže pro počátek bude asi nejsnazší požádat o půjčení přijímače nějakého šťastnějšího kamaráda. Jinou cestou je nákup vyřazeného vojenského přijímače, které občas nabízejí basary specialisované na vojenský artikl.

 

Pro poslech na velmi krátkých vlnách se hodí přijímač schopný přijímat úzkopásmovou kmitočtovou modulací v rozsahu 145 - 146 MHz. Zde v rozmezí 145,6 - 145,8 najdeme výstupní kanály převaděčů. Obyčejné spotřební přijímače v tomto pásmu poslouchat neumí. Zde nám opět nějaký kamarád může půjčit tzv. scanner, což jsou oblíbené přehledové přijímače, které umí v širokém rozsahu poslouchat nejrůznější služby - sanitky, hasiče, taxi apod., a v zahraničí je lze koupit dost levně. Vyřazenou VKV stanici - vojenskou či jinou - bychom museli přeladit do amatérského pásma, což je práce pro zkušeného technika s dobrým přístrojovým vybavením.

U poslechu na radioamatérských pásmech můžeme delší dobu setrvat. Tento poslech, nazývaný SWL (Short Wave Listening), je svébytnou radioamatérskou činností. Za odposlechnutá spojení lze zasílat vlastní QSL lístky, a obdržené lístky jsou zase podkladem pro získání řady diplomů vystavovaných zvlášť pro posluchače. Poslech je rovněž skvělou přípravou na vlastní vysílání.

Kdo má nějaké zkušenosti v praktické radiotechnice, může si jednodušší přijímač sám postavit. Řadu návodů najdeme ve starších ročnících časopisu Amatérské radio, který je dobře dostupný v knihovnách. V ročnících 1968-70 najdeme výborný seriál Škola amatérského vysílání, kde je také popsáno, jak doplnit obyčejný přijímač záznějovým oscilátorem.

Abychom porozuměli tomu, co slyšíme, bude dobré si o amatérském vysílání něco přečíst. Český radioklub k tomu nabízí velmi vhodnou knihu "Radioamatérský provoz na KV a VKV".

Skutečný svět kouzel se otevře tomu, kdo zvládne telegrafní abecedu. Nestačí znát ji v podobě namalovaných teček a čárek nebo s pomocí známých pomocných slov "akát, blýskavice, cílovníci ...". V provozu se vysílá příliš rychle na to, abychom všechny tečky a čárky stačili kreslit, natož jim rozumět. Cílem je, abychom zaslechli rytmus značek a v mysli se hned vybavovala písmena a rovnou se spojovala ve slova. To vyžaduje cvik, naštěstí ani obtížný, ani dlouhý. Pomůckou jsou výukové programy, jaké lze najít v mnoha archivech na Internetu. Pokud nácviku dokážeme věnovat denně dvacet třicet minut, brzy začneme rozumět pomaleji vysílaným signálům, a pak už je vyhráno, k dalšímu růstu našich schopností postačí pravidelně sledovat praktický provoz. Tvar značek se v paměti zafixuje daleko rychleji, budeme-li je nejen poslouchat, ale také vysílat, samozřejmě jen cvičně. K tomu si v basaru pořídíme telegrafní klíč a sluchátka, a podle návodu z časopisu postavíme bzučák.

Všechny tyto kroky může usnadnit a urychlit, seznámíme-li se s nějakým radioamatérem nebo najdeme-li nějaký radioklub. Získáme zde pomoc i praktické rady, jaké žádná kniha nemůže nahradit. Jsou-li k tomu v klubu podmínky, můžeme zde i začít vysílat pod klubovní značkou a pod dohledem zkušenějších. Praxe v klubu bývá dobrou průpravou pro samostatné vysílání a neocenitelnou přípravou ke zkouškám pro získání vlastní koncese.

Máme-li první poznatky za sebou a jsme si jisti, že jsme našli toho pravého koníčka pro sebe, je načase se připravit ke zkouškám. Dobrou pomůckou je publikace Českého radioklubu "Požadavky ke zkouškám operátorů amatérských radiových stanic". Zkoušek se nemusíme bát, členy zkušební komise jsou radioamatéři, kteří nás budou zpovídat jen z toho, co je v praxi opravdu zapotřebí znát, a klima je vždy přátelské a kolegiální. Nezdaří-li se napoprvé, lze je i opakovat.

Nastal kýžený okamžik a držíme v ruce povolovací listinu Českého telekomunikačního úřadu. Teprve teď můžeme začít budovat vysílací stanici. Důležitá je kvalita vysílaného signálu nejen proto, abychom nepřekáželi na přeplněných radioamatérských pásmech, ale hlavně proto, abychom nevysílali nežádoucí signály mimo amatérská pásma a nerušili jiné důležitější služby nebo rozhlas, televisi a další spotřební techniku a nepřitáhli tak na svou hlavu hromy a blesky pobouřených sousedů.

Vyvstává otázka, co pořídit a kolik nás nový koníček bude stát peněz. Řešení se najde pro každou kapsu. Podíváme-li se, co stojí vybavení na lyže, počítač, horské kolo, spotřební elektronika nebo jiné věci, které mladé lidi zajímají, pak nebudeme-li kupovat nové věci, dostaneme se na řádově srovnatelné náklady, jaké lze uhradit výdělkem z pár brigád a s nějakou pomocí rodičů.

Pro první pokusy s malými výkony si můžeme sami postavit přímosměšující transceiver (kombinace přijímače a vysílače) podle návodů z knih a časopisů. Bude stát jen pár stokorun. Vysílání s malými výkony je rovněž samostatnou radioamatérskou činností, označovanou často jako provoz QRP. Někdy je až neuvěřitelné, jaké vzdálenosti lze překonat s výkonem odpovídajícím kapesní baterce. Hlavně dychtivého začátečníka však brzy omrzí čekat ve frontě i na blízké stanice a zatouží po výkonnějším zařízení. Pak je třeba sáhnout do kapsy hlouběji.

Na bursách a v inserci se nabízí odložené (většinou nedokončené) v předlistopadových dobách populární amatérské konstrukce transceiverů UW3DI, Atlas, Kentaur, Tramp, Mazák, Kolibřík, PS83 atd. Dobrosrdečný prodávající obvykle sdělí, že je to "úplně hotové" a zbývá "jen to nastavit". Jediná dobrá rada zní: nekupovat. Kvalita techniky je podmíněna nastavením pomocí měřících přístrojů, jakými drtivá většina amatérů nedisponuje. Každá amatérská konstrukce je originál, který zná jen tvůrce: poruchu budete odstraňovat těžko. V 99 % případů vyhodíte peníze i kdyby nabídka byla sebe lákavější. Amatérské konstrukce byly omluvitelné v době uzavřených hranic, kdy našim amatérům nic jiného nezbývalo. Relativně neškodné jsou jen s výkonem do 5 wattů na KV a do 0,5 wattů na VKV. Platí: kupujte jen profesionální výrobky, a jen ty, které nebyly amatérsky upravovány. Všechna "vylepšení" znamenají nejčastěji zhoršení parametrů přístroje a jeho spolehlivosti. Jen nedotčenou techniku zase prodáme za rozumnou cenu, až se budeme rozhlížet po nové a lepší.

Kdo musí šetřit, navštíví basary s vojenskou technikou. Některé přístroje, i když elektronkové a vážící metrák, jsou výborné, velmi slušnou stanici na krátké vlny tak pořídíme i pod 10 tisíc, půjde ovšem o separátní přijímač a vysílač a vše zabere hodně místa. Lepší je koupit za hranicemi v obchodech pro amatéry použité zařízení "z druhé ruky". Zde pořídíme do cca 20 tisíc korun opravdu dobré přístroje moderní konstrukce pro krátké i velmi krátké vlny určené přímo amatérům. Stačí-li nám malá stanice pro popovídání na převaděčích, utratíme od 3 tisíc výše. Můžeme nakupovat i na amatérských setkáních, kde lze usmlouvat něco na ceně, nebývají tam však dobré podmínky pro důkladné vyzkoušení zařízení. Kdo šetřit nemusí a může koupit nový přístroj, musí si připravit tak od 30 tisíc výše. Novou techniku nabízejí i tuzemští prodejci, obvykle formou objednávkového prodeje.

Před každým nákupem je velmi účelné poradit se se zkušeným radioamatérem, a budeme-li kupovat něco použitého, je jeho pomoc při přezkoušení zařízení nezbytností.

Kde hledat pomoc?

Po celém světě se radioamatéři sdružují do spolků, které jim pomáhají řešit společné starosti, poskytují různé služby a jsou schopny pomoci i začátečníkům. V České republice je takovým spolkem Český radioklub (ČRK).

Na těchto WWW stránkách najde zájemce o radioamatérství řadu informací o ČRK i jeho členských službách. V sekretariátu také poradí zájemcům o kontakt na některý z činných radioklubů nebo nabídnou publikace ČRK.

Úplně závěrem

konečně odpověď na otázku, co že vlastně znamená ono slůvko HAM. Tak tedy: to v roce 1908 v USA začali pánové Hyman, Almy a Murray provozovat stanici Harvard Radio Clubu. Tehdy ještě amatéři neužívali mezinárodních identifikačních značek, a tak se v éteru hlásili spojením všech svých jmen (podobně se dnes děje na CB). Na telegrafování to bylo dlouhé, z pochopitelných důvodů je to omrzelo a od roku 1910 přešli na identifikaci pouhými iniciálami, tedy HAM.

Když v roce 1911 Hyman lobboval v Kongresu USA za větší vlídnost americké legislativy vůči radioamatérům, slovo HAM používali v rozpravě jako konkrétní příklad všichni řečnící kongresmani. Tak se stalo obecným pojmem pro amatérskou radiostanici.

Podle Florida Skip Magazine - 1959, převzato z WWW stránek společnosti The Whiterook Products Company.

© OK1XU, 1997